Dík politikům mám zase po živobytí.

Nezaměstnanost je nebezpečím pro lidskou psychiku, organizují ji politici a neomlouvá je, že je to proti jejich vůli.

   Momentálně mi hrozí, že budu opět nezaměstnaný. V  novém stavebním zákonu je ustanovení, které mě ohrožuje v bohulibé činnosti projektanta pozemních staveb. To, že jsem věkem jakoby na odpočinku u mě nehraje roli. Snáším totiž celý život zatížení, asi po venkovských předcích. Potřebuji smysluplně pracovat, pokud nejsem zdravotně na hromadě a tak dík zákroku, který se jmenuje angioplastika jsem odsouzen dál následovat svoji hříšnou posedlost. Trpí tím i moje žena, když mohu na příklad sledovat jen omezený okruh pořadů v televizi a přepínám jí nemilosrdně Mrazíka, Princeznu s hvězdou na čele, Nemocnici v růžové zahradě, nemluvě o Prostírání. Mohu zhlédnout jen tu jakoby politiku, faktografické pořady a Urob si sám.

  Nechci se moc chlubit zkušenostmi nabytými věkem, ale měl jsem co činit s nezaměstnaností i v komunistickém režimu, když jsem nechodil k volbám a za to jsem musel od projekčního prkna k lopatě na stavbě Dukovanské elektrárny. Proti nezaměstnanosti která mi hrozila a hrozí po Sametové revoluci to byla idylka, co se týče duševního strádání. Tehdy jsem prostě žádné nepociťoval, vadilo mi jen, že musím dojíždět na vzdálené pracoviště. Komunisté zásadně nenechali nikoho bez práce včetně tak zvaných nepřizpůsobivých, nebo bezdomovců. Ulejvat se dalo jedině pomocí oficielní invalidity s přísnými pravidly. Vypozoroval jsem, že člověk lépe snáší, když musí pracovat z donucení  na akcích vzdálených centrálních plánovačů, nebo dříve na stavbě pyramidy pro faraona, než když dostává příspěvek na přežití, v mém případě skromný důchod a měl by na zápraží točit palci. V druhém případě se totiž jedná o vyřazení ze společnosti aktivních, což psychika tvora se sociálním nadáním špatně snáší. Když jsou okolnosti dramatičtější a hrozí jakási společenská degradace, dochází k propuknutí duševních nemocí, nebo alespoň psychosomatických zdravotních potíží. Takto jsme všichni ohrožení, pokud jsme nerezignovali a smířili se s pozicí na okraji společnosti.

   Když mi živnostenský úřad oznámil, že moje profesní zkoušky z roku l990 mě nebudou dále opravňovat k výkonu povolání, měl jsem soud se zákazníkem, kontrolu z fin. úřadu a potíže se získáním pozemku na stavbu provozovny, rozjely se u mě středně těžké deprese. Dostávat od úředníků ze čtyř stran dopisy do vlastních rukou, obsahující vážné vyhrůžky, týkající se   pracovních aktivit, je docela nebezpečné pro duševní zdraví adresáta. Žít s depresemi není jednoduché, zvlášť když je člověk farmakorezistentní a nezabírají na něj léky. Trvalo roky, než jsem vypracoval stravovací režim, zařadil tělesnou aktivitu, omezil spánek ve dne a zlikvidoval všechny nástrahy od státních institucí. S komplikacemi jsem koupil pozemek a postavil na něm slušnou provozovnu s zázemím, což mě uspokojuje nejvíc, protože v krajním případě zde mohu cosi kutit i manuálně.

   Asi dík svému zatížení se celý život zajímám o problematiku nezaměstnanosti. Vzhledem k tomu, že mi je poskytnuto docela dost času, dospěl jsem k následujícím závěrům.

   Především nejedná se o nedostatek práce, té bylo, je a bude vždycky dost. Jde o nedostatek peněz na vykonání práce. Naprosto zarážející při tom je, že máme k dispozici vysokou produktivitu práce, danou úrovní techniky a technologie, neválčíme, není zemětřesení, velké sucho, ani třeskuté mrazy. Při přiměřené spotřebě by nám mělo zůstávat dost prostředků na stavění nových obydlí, nových silnic, měli bychom vyměnit stará auta za plug in hybridy, případně konzumovat kvalitní potraviny za nízké ceny, což by mělo za následek práci pro všechny kteří chtějí pracovat. Mohli bychom zažívat neuvěřitelný úspěch  vyřešit všechny problémy a zastrašit všechny potenciální nepřátele. Vyprodukované peníze od těch co ještě tvořivě pracují samozřejmě nepožírá pohádkový drak místo princezny, používají je politici na zvýšení šance na znovuzvolení. Malér je v tom, že se k našim penězům mohou bez námahy dostat. Na to mají zákony a donucovací prostředky pro ty, kdo by chtěl jednat se svými penězi podle vlastní vůle. Při dnešním rozdělení činností obírají jen jednu čtvrtinu obyvatelstva která vytváří směnitelnou hodnotu. To že jsou okrádaní vesměs nespokojení je pro organizátory nepodstatné nedopatření. Ti kteří parazitují na tvořivé menšině, je kdykoli přehlasují ve volbách, což je rozhodující. To, že se systém finančně hroutí, to že nezaměstnanost se motá kolem desíti procent, nikoho v zákonodárných sborech moc nemusí vzrušovat.

   Musím smutně konstatovat, že poslanci sedí u bohatě prostřených stolů a na pracující kteří jim hostinu asi proti své vůli prostírají, s.... Proti tak zvaným Marxovým vykořisťovatelům je jejich počínání mnohem nemorálnější. Zjistil jsem, že lidi mohou vést jen ti, kteří jsou  schopní domyslet si  následky svých opatření. Tahle bezpodmínečná výbava, tak zvaným politikům naprosto chybí. Dokumentuje to historie 20. století, v 21. to není o moc lepší, za všechno hovoří to, že vymíráme. Jestli bude nějaká historie, dočkají se tvrdého odsudku .

    Co se týče mého problému se zrušeným oprávněním projektovat, tentokrát už podruhé, po roce 2005, jedná se podle mého názoru o další nesmyslnou nehoráznost. Navíc můj přítel který mi podepisoval projekty se o úpravě nedozvěděl tři roky napřed, ani tři měsíce, byla to rána z čistého nebe. Jsem přesvědčen o tom, že zákonodárci vůbec nevědí o čem hlasují. Výsledkem je, že se dík jejich  ignorantství mohou sesypat na hlavy obyčejných občanů jakákoli lobbyistická zvěrstva. Ožívají zřejmě jenom když se jedná o jejich platy, případně zákaz kouření v restauracích, když s problematikou jsou   jakž takž  obeznámení.

   Co se mě týče, jsem z depresí venku,  o léčení píšu knihu. Budu to moci dorazit, když nemůžu projektovat, případně budu trochu pracovat v dílně, pokud mi to opět nějak nepřekazí nějaký další cech, či komora. Někdo touží po BMW, někdo po krásné ženské, já po smysluplné práci odpovídající mému vzdělání. Tentokrát politici opět tvrdě zaútočili na moji psychickou rovnováhu, když mě vystavují selekci nějakých samozvaných komorníků. Jediná možná selekce je ta od svobodného trhu. Pokusím se po téměř padesátileté praxi udělat další zkoušku, ale nejsem paměťový typ a říkadla, která se ani nerýmují mi nejdou do hlavy. Jinak nemám nic proti komorám, když budou komerční, ne povinné, kde se povinně  platí poplatek bez vazby na výkon.  Možná pro mě bude nejlepší čekat na Josefa II. blahé paměti, který podobnému řádění udělal konec už v 18. století, když zrušil cechy, doufám že se toho nedočkám až in memoriam. Ale nejsem apatický typ, zkusím to i jinak, jde o to odstranit daňové nevolnictví, aby o nás nerozhodovali jiní za naše peníze, to je totiž to co nás zabíjí.

 Karel Pavlíček