Proč stále prohráváme neúspěšní revoucionáři

  Sliboval jsem z náklaďáku modré z nebe v roce 1989. Teď se musím stydět, když vidím, jak to dopadlo. Zkrachovali jsme jako všichni před námi. Přemýšlím o tom pečlivě, kde se stala ta hlavní chyba, proč ji stále opakujeme, neúspěšní revolucionáři. Rozhodně nás opět porazili jak sedláky u Chlumce, jak Spartaka na Apeninském poloostrově. Ta historie je stará už aspoň sedm tisíc let, co nás obírají o většinu produkce, někdy i o život. Původně různí mocnáři, momentálně politici. Prohráváme to především proto, že mají přesilu ve zbrani, s tou skutečností musíme počítat, pokud nechceme někde chcípnout v kriminále. Jenom střídavě je to občas lepší, potom zase horší.

   Dovolím si opět připomenout období, které přece jen vybočovalo z historie našich neúspěchů, a můžeme je označit v mnoha směrech za příklad. Pro ilustraci. Jeden svědek nad hrobem mi vyprávěl, jak měl jeho dědeček hospodu. Kolem Nového roku vždy přišel financ, spočítal místa u stolu a předepsal daň, která byla tak mírná, že se dala zaplatit okamžitě. Potom už měl majitel od berňáku pokoj celý rok. Žádné účetnictví, jednoduché ani podvojné, nezajímala ho daň z přidané hodnoty, když si u něj někdo zahrál nebo zazpíval, nemusel se obávat. Pokud dal někomu napít na sekeru, nesháněl exekutora, prostě mu příště nenalil. Vtip je v tom, že člověk tehdy nemusel vyplňovat formuláře a platit parazity, místo toho zlepšoval svoje možnosti na poli podnikání, a také všeobecné kultury a ctil panující morálku zakazující krádež. Taky se tehdy postavily nádherné stavby ve městech, na venkově hospodářská stavení z hliněných cihel, ve kterých se mnohdy žije doposud. Jeden z dokumentů téhle úspěšné éry stojí na Václavském náměstí, chceme jej zbourat a nahradit podle mého názoru nevkusnou jakoby modernou.

   Zpět ke klíčové problematice. Kde opakovaně děláme chybu, neúspěšní revolucionáři? Odpověď zní: Nedovedeme zajistit, aby výkon moci dělali ti nejschopnější s vysokou mírou sociální inteligence, nadaní empatií, kteří by byli schopní řešit problémy, které se jich jakoby netýkají. Ti aktuální organizátoři neúspěchu žijí v relativním blahobytu za peníze obstarané vypsáním nekřesťanských daní, dělají klidně katastrofální chyby, když si použitím násilí zajistili, aby se jich netýkala zpětná vazba, která trestá za každý omyl a nesmysl. Sedí v klimatizovaných sálech a jenom občas zmáčknou nějaký knoflík a natahují ruku po mzdě podle tabulek.  Místo toho, aby nás chránili před zlodějnou, nasazují nám za krk vysoké počty různých zákonných parazitů, kteří nás okrádají a ještě nám házejí klacky pod nohy. Ve staré Číně se používal inteligenční test pro výběr kandidátů. Dnes nám může vládnout s odpuštěním každý idiot, dokud se nespálí nějakou primitivní zlodějnou a přátelé z parlamentu ho vydají kulhající spravedlnosti. Volby s použitím většinového systému, ať jsou jakkoli uspořádány, neumožňují  najít lidi s příslušným nadáním.

   Vybrat typy vhodné pro správu věcí veřejných by se mohlo podařit jen použitím objektivního testu, který by se zaměřil na sociální inteligenci a empatii. Tomu se samozřejmě mocichtiví adepti nikdy nepodřídí. Dá se i zoufale čekat, až se u kormidla opět objeví člověk, jako snad byl Josef II se svojí matinkou. Jakási naděje by byla v budoucnosti v uplatnění umělé inteligence. Při tom přijatelné řešení se osvědčuje nedaleko od nás. Ve švýcarských politických orgánech na všech úrovních včetně státní rady, mimo prezidenta, sedí lidé, kteří kromě své správní činnosti vykonávají také civilní zaměstnání. Tihle občané nedopustí, aby jejich životní a podnikatelské svobody byly omezeny lobbistickými zájmy různých loupežnických skupin, pod průhlednou záminkou ochrany před různými jakoby nebezpečími, pomocí ochotných právníků, kteří sesmolí příslušný zákon. Další úspěch v téhle zemi zajišťuje uplatnění přímé demokracie, kdy o nových normách rozhodují občané ve všelidovém hlasování. Je toho víc, co bychom mohli okopírovat, ale naši kapříci si samozřejmě nevypustí rybník, aby se posléze museli plahočit v konkurenčním prostředí a nabízet svoje omezené schopnosti na svobodném trhu. Skoro mám dojem, že naše šance na zlepšení poměrů jsou mizivé.

    V čem se liší doba na sklonku 19. století, kterou popisuji jako výrazně úspěšnější, co se týče výsledků, v závislosti na produktivitě práce, která byla tehdy k dispozici. Období, které bylo rozhodně mnohem lepší i co se týká psychické stability obyvatelstva, o demografickém přírůstku nemluvě. Domnívám se, že odpověď je následující a potvrzují ji zdrcující výsledky v nacistickém Německu, také komunistickém táboře na východě a bohužel i to, co jsme zde po 24 letech nechali zorganizovat. Neúspěch uvedených režimů i našeho aktuálního, ve srovnání s koncem 19. století, je způsoben mírou zde panující nesvobody, která se u uvedených modelů liší jen intenzitou. Samozřejmě protagonisté momentálně uváděných uspořádání se mnou nebudou souhlasit jako je dnes především prezident Zeman, Rusnok a soudruh Fišer. To je logické. Jde totiž o míru nesvobody pro určitou lidskou kategorii, do které se oni nemohou počítat. Jde o ty, kteří dokáží přemýšlet. Na tomto poli se shora uvedení moc neosvědčili, když dva z nich byli členy totalitní strany a jeden kandidát.

   Lidé, kteří dokáží přemýšlet, dosahují zásadního výsledku. Nikdy se nesníží k tomu, aby omezovali ostatní v jejich aktivitách, pokud jsou v souladu, a tohle je rozhodující, s přirozenými zvykovými zákony, které jsou součástí naší genetické výbavy a jsou na příklad součástí zásad úspěšných náboženství. Nepodléhají tak zvanému Mengeleho komplexu rozhodování o ostatních, obvykle ve jménu vlastního prospěchu a ponurého psychického uspokojení.

  Dovoluji si tvrdit, že nesápat se na ostatní a nechat je žít podle jejich představ, je mimořádná vlastnost lidského intelektu, je rozhodující pro určení jeho úrovně a kvality, je podmínkou pro vykonávání tak zvané politické činnosti. Je rozhodující pro úspěch v životě. Třeba i pro výkon manažerských činností. Totalitní režimy a ten náš se k nim může klidně počítat, se vyznačují zglajchšaltováním všech do jedné úrovně, s tím, že vynikají organizátoři a vykonavači moci. Ti rozumově schopnější spolu s ostatními, nemohou svobodně realizovat svoje projekty, plány, podnikatelské záměry, které by zajistily společnosti blahobyt, mají jen možnost poníženě odvádět velkou část svojí nadprodukce na oltář. Místo toho, aby svojí výkonností zajistili vytvoření nadhodnoty, mohou ještě protestovat, což se obvykle trestá. 

    Věrozvěsti dosáhli úspěch, když omezovali moc pohanských knížat. Je zcela pochopitelné, že prvními křesťany byli ti z nejnižších pater společnosti, znamenalo to pro ně osvobození a větší možnosti svobodně se realizovat. Vládnoucí se přidávali většinou až jako poslední. Dnešní politici, opět reprezentují tvrdé omezování svobody, když pořizují tisíce stránek zákazů, nařízení, směrnic. Prezident a spol. pak sedí na Velehradě a při tom vůbec nejsou schopní pochopit, že se v podstatě jedná o oslavu osvobození se od jim podobných typů a že by odsud měli zahanbeně upalovat do svých doupat a sypat si popel na hlavu.

Karel Pavlíček