Tvořivě pracovat se zrovna moc nerentuje

Tvořivě pracovat se zrovna moc nerentuje

    Určitě budeme muset zase vyjít do ulic a zvonit klíči, protože katastrofa se prohlubuje a nemůžeme tomu nečinně přihlížet, pokud nejsme silně přiblblí. Technický a technologický pokrok zajišťuje automaticky silný růst produktivity práce, místo abychom z toho profitovali, roste před námi hora problémů, nejen finančních, byrokratických, ale především se jedná o potupu.  Můžeme se v našem tvořivém úsilí třeba strhat, ale parazité naši snahu spolehlivě eliminují výkonem násilí, když nás především obírají o daně, tisknou peníze, organizují legislativní smršť a aktuálně znehodnocují měnu. Nesmí nás odradit, že jako pracující začínáme být v menšině.

      Tentokrát už nesmíme zopakovat tu hloupou chybu, jako v roce 1989 a v letech následujících, kdy jsme se postupně nechali zbavit svéprávnosti, když jsme pošetile akceptovali to, že se necháme zastupovat, to přísluší jenom dětem. Po zkušenostech z uplynulých 24 let je jasné, že svěřit svoje osudy do rukou jiných lidí je naprostá pitomost. Je zřejmé, že řešením je přímá demokracie. Jestliže jsme v roce 1989 věděli, že musíme zlomit vládu jedné strany, musí nám být teď jasné, že musíme zlomit mafii politických stran, ale především omezit parazitické zbohatlíky, přisáté na státním rozpočtu, kteří nás jakoby zastupují, při tom nás především okrádají o peníze a životní šance. V přímé demokracii si můžeme pořídit poslance s civilními povoláními jako ve Švýcarsku, což by lobbistům silně zkomplikovalo život. Náš malér spočívá v tom, že moc a peníze, které se uplatněním násilí dají pořídit, přitahují především neschopné. Při tom se v politice jedná o labilní postavení, když jsou při pravidelných prověrkách, kterým se říká volby, vystaveni libovůli voličů a někdy i spolupartajníkům, což bývají i ti, kteří také touží vylézt k plnějšímu korytu, když shodí toho před sebou, kterého jinak falešně popleskávají po ramenou. Jepičí život politiků je ponouká k maximálně rychlému pořízení příslušné zajišťovací hromádky, když krabice od vína je brána jako jednotková míra s obsahem asi sedmi mega. U některých politiků další důležitá činnost spočívá v obstarání krasavice, kterou je možné za peníze ze státního rozpočtu učinit i finančně lukrativní.  Ostatní je ani tak moc nezajímá:

- nezaměstnanost a z toho plynoucí strach ze ztráty pracovního místa,

- rozvoj dušeních poruch mezi obyvatelstvem,

- deficitní financování zdravotnictví,

- růst zadlužení státu, zvyšující se platby na úmor dluhu,

- naprosté znejistění z budoucnosti díky legislativní smršti, 

- růstem produktivity práce by měly ceny klesat, přesto stoupají,

- nárůst byrokracie a parazitických činností,

- imigrace ze zemí s náboženskou netolerancí,

- hospodářská expanze zemí z Východní Asie, především Číny,

- úpadek demografické křivky a z toho plynoucí úbytek obyvatelstva,

- neřešení situace s romským obyvatelstvem.

   Zodpovědní tvůrci zjevného neúspěchu nejsou stavem společnosti nijak moc znepokojeni. Mají svoje právníky, kteří jim každé další  zlodějské opatření na záchranu jejich pozic obílí zákonem, který si potom odsouhlasí. Mají svoje bankéře, kteří jim pořídí libovolnou částku na pokračování pochodu do prdele. Kdyby měli svědomí, musely by je zajímat příčiny sebevražd a rostoucí zatížení obyvatelstva duševními poruchami. To bude totiž malér, který se už nedá zalepit natištěním peněz a podobnými fiskálními kejkly.

   Přičiněním našich zákonných zástupců, jsme se rozdělili na dvě skupiny. Dovolil bych si použít něco z terminologie komunistů, na chudé a bohaté, při čemž dělící mezera se rozestupuje. Navzdory logice bohatých přibývá a chudých ubývá s tím, že jejich situace se zatraceně zhoršuje. Určující je vztah ke státnímu rozpočtu a platbám nařízených zákonem, třeba pro zdravotní pojišťovny, nebo zpracovatele nanicovatých pomůcek jako je Průkazů energetické náročnosti a podobných. Dobře se dá zbohatnout na státních nebo obecních zakázkách. Většinou chudí zásobují tyto zdroje, především rozpočet svojí tvořivou prací.  Bohatí nashromážděné peníze používají jako zdroj svých příjmů, většinou bez přímé vazby na svoje výkony. Politik dostává odměnu bez ohledu na vývoj HDP, případně státního dluhu, centrální bankéř má nadprůměrný plat ať je inflace jakákoli, trafikant docilující svoje odměny na základě jakéhosi zákona účtuje tarifní odměnu, bez valné vazby na kalkulační vzorec, tedy cenu práce v místě obvyklou a vynaložený čas.

    V principu se jedná o rozdělení na ty, co pracují na jakž takž svobodném trhu a parazity, kteří si pořídili příslušné penězovody, přispěním právníků zdánlivě zákonné.

      Patřím v podstatě mezi ty chudší, takže svůj mizerný důchod doplňuji (jako začínající podnikatel jsem vrážel peníze hlavně do firmy) prací projektanta rodinných domků, garáží, chatiček a podobně. Hlásím se ke svému postavení, které jsem si sám vybral na základě pečlivé úvahy a celoživotních postojů. Jsem dost závislý na práci a jsem rád, když nestojím mimo děj, když jsem z první ruky informován o všech nových klaccích, které lidem hážou politici a přisluhovači pod nohy, v rozhodujícím ději se zajišťováním střechy nad hlavou. Naštěstí ještě můžu v atelieru topit v krbu na dřevo a uhlí, než budou kominíci pátrat, kdo se podílí na znečišťování životního prostředí sazemi. Ze situace na stavebním a jiném trhu zjišťuji, že existenční podmínky většinové skupiny chudých, se zhoršují. Navzdory silnému pokroku vědy, technologie, čili produktivity práce, nemáme cenovou deflaci, ale zdražování. Státní dluh se zvětšuje a na jeho úhradu se používá stále větší částka, která se brzy bude rovnat deficitu státního rozpočtu. 

         Prostě nechat se zastupovat je omluvitelné jen u dětí a nesvéprávných. Výsledkem je zpravidla uvržení do závislosti. Z lidí, kteří svými pracovními výkony vytváří propojenou síť spolupracujících, se stanou pobírači různých podpor a dávek, kteří ztratili radost z překonávání překážek a vytváření mezilidských vazeb založených na důvěře a vzájemnosti. V takové společnosti mohou vznikat dramatické rozdíly v bohatství a výkonu moci, přestože jsme přísně naprogramováni pro rozdělení kořisti podle zásluh na jejím dosažení. Nárokovat si stonásobky průměrných odměn, je výraz úpadku intelektu, zneužití moci a použití násilí. Pro zastupitelskou společnost je to charakteristický příznak.

   V minulosti, dokud scénu neovládli parazité, nenechali jsme se svést k tomu, aby nás někdo zastupoval. Je zřejmé, že je to vnucená potupa, nesmyslný stav, nefunkční uspořádání. To nadmíru jasně ukazují katastrofální výsledky společnosti, která má k dispozici fantastické vymoženosti vědy a techniky, přesto se utápí v problémech.

     Musíme nastolit přímou demokracii, kdy bude mít každý občan právo iniciovat zákon, případně o zákonech rozhodovat.  Samozřejmě bude potřeba proklestit dnešní zákonnou džungli, která slouží jen k podpoře parazitizmu. Důležité ale je, že už víme jak na to.  

Karel Pavlíček