Dárek pro všechny, který se politikům nebude moc líbit

Demokracie je  dvojí, zástupnická a přímá. Zjednodušeně  : Kdo se chce nechat zastupovat jako nesvéprávný občan, nebo kdo o sobě chce rozhodovat sám?

 Bylo by určitě zajímavé, udělat mezi obyvatelstvem téhle sužované země anketu s otázkou:

     Kdo se chce nechat zastupovat, odevzdávat peníze někomu, kdo s nimi bude v podstatě nekontrolovaně zacházet, libovolně si papírky dotiskovat, případně měnit kurz koruny, půjčovat si, když to nevychází. Kdo si chce nechat předepisovat, kdy má mít aktuální občanský průkaz, řidičský průkaz, kdy si má nasadit zimní gumy, zapnout pásy, rozsvítit světla, nasadit helmu na sjezdovce. Tady DPH takové, tady makové, poplatky u lékaře už zase ne. Kde smí kouřit a kde ne. Kdy budou obchody otevřené a kdy ne. Kdo mu naprojektuje dům, protože má kulaté razítko, s Průkazem energetické náročnosti, radonovým průzkumem, zprávou požárního specialisty, když zmiňuji jenom to, na co já narážím. Ve skutečnosti je toho přehršel v rámci legislativní smršti a permanentní přetahované o tom, jestli se vydáme jako stádo ovcí víc doleva nebo doprava za pastýři, kteří jedou v klimatizované limuzíně s příslušnou obsluhou, zatímco my klopýtáme za nimi, žereme prach z cesty a nikdo včetně vůdců nevíme, kam doputujeme, spíš to vypadá, kam spadneme.

   Anebo:

   Kdo o sobě bude rozhodovat sám, pomocí referenda i o svých penězích, které zčásti v podstatě uvědoměle odevzdá jako daně. Kdo si sjedná u příslušné pojišťovny míru rizika, které chce podstoupit jako účastník silničního provozu nebo jako potenciální pacient, který si banální nemoci bude platit sám, na ostatní se nechá pojistit. Kdo si bude budovat dům od projektanta, kterého si sám vybere, se solárními panely a tepelným čerpadlem, místo placením druhého důchodového pilíře, který stojí na špatných základech a činností centrální banky, se nakonec zřítí do nicoty. Také kdo bude chtít, aby členové parlamentu měli občanská povolání, místo zařazení na výplatnici státu s nulovými zpětnými vazbami na svoje případná rozhodnutí.

   Demokracie je totiž dvojí, zástupnická a přímá. Zjednodušeně zní původní otázka: Kdo se chce nechat zastupovat jako nesvéprávný občan, nebo kdo o sobě chce rozhodovat sám?

  Naštěstí se dokonce můžeme podívat, jak ten druhý model ve skutečnosti funguje. Kupodivu existuje země, kde je správa společnosti skutečně věcí občanů, kde se o zákonech rozhoduje všelidovým hlasováním a dokonce i o investicích města nebo obce, zda se bude stavět akvapark se ztrátovým provozem nebo přírodní plovárna na řece, kde je potřeba být trochu otužilý. Kde nejsou sluneční elektrárny za dotace ani před očima rostoucí státní dluh, jehož splácení doléhá hlavně na ty, co mají menší příjmy.

   Je zavádějící nesmysl tvrdit, že tam nebyla válka, že tam žijí lidé s většími hlavami a vyšším IQ a podobně, že zdejší jsou na to hloupí
a nepřipravení. Stačilo by vyměnit nějaké novináře, učitele, filozofy, sociology, politology, hlavně právníky a nakopnout stávající vůdce a bylo by to vyřešeno. Smůla je v tom, že většina těchto povolání leží u státního penězovodu, případně zákonného penězovodu, jako žáby na prameni a když jsme u těch přísloví: Kapři si sami nevypustí rybník. Ta hrůza, kdyby měli politici občanská povolání a museli přemýšlet o navrhovaných zákonech, než zmáčknou tlačítko podle stranických instrukcí, před občerstvením v bistru s hezkými cenami. Kdo tvořivě pracuje, přemýšlí trochu jinak, než ten co se nechá platit z daní. Těm stačí jednoduchá úvaha, kterou se dokáže každý politik naučit dost rychle, jako intelektuální autorizaci: Když nám to nevychází, zvedneme daně a ještě si půjčíme a ještě si natiskneme, jak nám radí příslušní ekonomové. Nějaká Lafferova křivka nám nemusí dělat starosti. Zvolili si nás, tak jsme ti praví pro taková skvělá řešení a všechny insignie moci v podobě příslušného platu, asistentů, sekretářek, poradců, lesklých limuzín, dříve holinek, nyní polobotek, klimatizovaných sálů, rezidencí po šlechtě, tomu neklamně nasvědčují.

A ještě nám někteří tleskají, když stojíme na balkoně.

    My, co jsme je v prestiži jejich výkonů a zákroků zařadili na poslední místo žebříčku, daleko za užitečné uklízečky a chceme o sobě rozhodovat sami, máme problém především v tom, že to nejsou žádní beránci. Používají násilí, ovládají policii, mají vše hezky uzákoněno, v záloze vysoké ploty, zamřížovaná okna s příslušnými výkonnými orgány, kteří spolehlivě pohlídají stávající pořádky, hlavně kdyby někdo nechtěl platit daně a poplatky vypisované podle zákona, jak stojí v aktuální Listině základních práv a svobod, což je nejhorší výsměch našim lidským právům. Nikdy s nimi nebyly žerty, hodně skvělých mužů a žen doplatilo na touhu po svobodě. Momentálně jsme na tom dost dobře, musíme platit, což ostatně byl a je vždycky smysl téhle odporné hry, ale můžeme trochu reptat, psát, shromažďovat se, jakoby volit své zástupce, i když nikdy nevíme, co se z nich vyklube za nosiče krabic od vína nebo okouzlených milenců, kteří zapomenou na slušné vychování, včetně slibů o daňovém břemeni. Z těch co znám, bych se v nejhorším případě nechal zastupovat Janem Husem nebo Antoinem Exupérym, o nikom dalším nevím. Tomio Okamura se doufám nenechá okouzlit tanečky kolem zlatého telete, spíš prasete, když se nechal zapsat na výplatnici, včetně SSO, kteří sáhli po příslušném obolusu, aby mohli příště víc vyniknout s programem, který je vynikající, jen v něm chybí problematika nezaměstnanosti a přímá demokracie.

    Prostě budeme to mít těžké, ale neexistuje jiné řešení, pokud by nenastoupili ti dva shora uvedení, nebo se politici nepodrobovali objektivním testům ze sociální inteligence, kde na prvním místě by byla schopnost empatie, případně nám možná v nedaleké budoucnosti   pomůže umělá inteligence.

Karel Pavlíček