V podstatě jde o stejné šamany v Etiopii a Evropě

  Rozdíl je jenom v tom, že ve šťastnější Etiopii se nechají vymítat dobrovolně, na nás míří policejní kvéry a šamani nám šlapou po hlavě, protože potřebují k přežití naše peníze.

   Nejprve trochu nedávné historie. Před první světovou válkou, a i za první republiky, se v našem městě odehrávaly z dnešního hlediska nepochopitelné události. V zimě i v létě, každý den se konalo korzo. V zimě se chodilo mezi náměstími, v létě v parcích, v neděli dopoledne s promenádním koncertem. Je to popsáno v knihách od šťastných současníků. Účastnili se téměř všichni, bez rozdílu věku, původu, národnosti, tedy Němci i Češi, bohatší i chudí, studenti, vojáci, důstojníci. Ti poslední přinesli tuto tradici ze  severní Itálie do posádkového města. Tuto společnost charakterizovala především schopnost spolupráce na morálním základě. Ti, co používali lichvu, nekřesťanský zisk, hodinovou mzdu neobvyklou v místě a čase, nechodili, jednoduše proto, že se nemohli ostatním dívat do očí, natož s nimi povídat a uvolněně se smát.

    Teď k té Etiopii z článku v příloze LN: Vymítání démonů s.r.o. Pisatelé zde s jakýmsi despektem popisují zdejší praxi prováděnou kněžími, kteří pomocí polévání vodou, někdy bitím, vyhánějí z příchozích démony. Údajně je ďáblem posedlá polovina obyvatelstva. Zajímavé je, že se účastníci hlásí dobrovolně, i když se musí za vymítání platit. Pro faráře je to zřejmě vydatný džob. Doslova zde stojí: Vymlátit démona, nasekat prachy.

   Když se nad uvedeným zamyslíme, není moc důvodů k přezíravému postoji vzdělaných Evropanů. Něco podobného se koná i na území Evropské unie, dokonce bych řekl, že jde o mnohem hlubší tmářství s dramatickými oběťmi za těžké peníze. K vymítání nepřistupujeme dobrovolně, ale pod pohrůžkou tvrdých trestů, podle tak zvaných zákonů. Místní exorcisté se u nás jmenují politici, kteří se sice dělí do různých stran zprava do leva, ale kážou a vymítají stejně, protože stejně, jako ve zdánlivě zaostalé Etiopii, jde o prachy. Je to špatné, nechali si zaplatit Piráti, Úsvit a Strana svobodných občanů, kteří se tvářili, že představují nějakou naději.

   Nebezpečná posedlost v Evropě se totiž stále jmenuje touha po svobodě. Pokud si málo kdo dovede představit, oč se jedná, vracím se k popisu v úvodu článku. Ti, co korzovali po našem městě Znojmě, byli svobodní, spolupracující občané, relativně bohatí. Například na památník s bohyní Niké na Kopalově náměstí se vybralo mezi nimi, po realizaci ještě zbylo, za to se pořádala slavnost pro všechny. Platilo se asi 10% daní a financ obcházel domácnosti, takže stačilo zavolat na sousedku, aby schovala nějaké slepice nebo sud s vínem do sklepa pod podlahu.

Evropští kazatelé aktuálních pořádků se dopracovali značného úspěchu, především v propagandě a klamání. V carském Rusku s tím začal kníže Potěmkin, když nechal podél cest stavět krásné vesnice z papírových kulis, pokračoval Lenin a Stalin, v Německu pro Hitlera Goebbels. Jde stále o to samé, jako u Mehemira Wondího v Etiopii. Musíme je zblbnout, aby platili. Polévání vodou je zbytečné, lepší jsou  zákony, aby cálovali na rozdíl od africké země i ti, co na ďábla, komunizmus, nacionalizmus, socializmus, kapitalizmus nevěří.

    Momentálně je v civilizovaném světě v módě zaříkadlo o tom, že když se ti, co pracují, oberou o peníze přerozdělením téměř svatými, pověřenými politiky, budeme všichni zachráněni před neštěstím, každý si může vybrat, co si pod tím představuje. Nabídka je naprosto rozmanitá, záleží na vkusu. Hlavně chléb a hry, neboli houpačky a kolotoče, to je vyzkoušené staletími. Na to jsou dotace do zemědělství, státní divadla, podpora filmové tvorby, státní sportovci, akvaparky placené městy, příspěvky na sport, městská knihovna, včetně městských záchodků, což jediné se dá tolerovat. V našem městě máme městem financovaný barevný vláček, který jezdí po ulicích, troubí a tahá vagonky s daňovými poplatníky za dotovanou cenu. Taky máme státní zdravotnictví, samozřejmě bez spoluúčasti, to by tak scházelo, ještě by do toho někdo strkal nos. A státní vědu a státní školství. Je to docela účelně zařízeno. Všichni pobírači přerozdělených peněz ve formě dotací, subvencí, příspěvků, podpor, platů, se účastní přizvukování v chóru propagandistů. A tak věhlasní sociologové placení státem tvrdí, že je všechno v nejlepším pořádku a státem placení ekonomové pokyvují hlavou, že je všechno v pořádku, dluhy a tisknutí peněz. Státem placení učitelé, vysvětlují dětem, že je všechno v pořádku a že takhle vypadá ta pravá jediná svoboda a všichni nepraktičtí vzdělanci s tituly před a za jménem, kteří mají obě ruce levé, jen si pamatují, tvrdí, že je všechno v pořádku, když se nechají platit podle tarifních tabulek, rozhodně ne podle kalkulačního vzorce, se mzdou v místě obvyklou za vynaložené hodiny, spotřebovaným materiálem, tedy papírem do tiskáren, trochou inkoustu a křesťanským ziskem. K tomu pobírači poplatků podle zákonů zařízených lobbisty, kterým se platí za to, že na polici stojí rádio, za to, že se smí pracovat v oboru a samozřejmě závislé sdělovací prostředky na státu, nebo příslušných magnátech.

   Politici z Bruselu, Prahy, z kraje, města, poslední vesnice s uvolněným starostou, tihle všichni vytvářejí silně řvoucí sbor, který všechny a všechno přehluší, spolehlivě vymetou ďábla svobody z hlav všech zatracených kacířů, kteří si ještě dokážou vzpomenout, že něco takového, jako je rozhodování o vlastním osudu, někdy existovalo. Že potřebujeme jen někoho, kdo by zvonil v kapličce, když stoupá voda v potoce, hoří stodola nebo táhnou přistěhovalci, jako vojsko nebo hlasatelé nesmiřitelného náboženství. Své problémy se soužitím si vyřídíme sami, jako jsme to dělali uplynulých milion let. Udělali z nás, co na ně pracujeme, zchudlé vystrašence, kteří se musejí bát, jakou zákonnou lest budou muset zítra překonat, aby si zachovali zbytek lidské důstojnosti. Z celé společnosti ubohou sešlost tvorů zasažených neúspěchem, kteří zmateně tuší, že něco není v pořádku,  ale už zapomněli, jak vypadá svoboda, vzájemná úcta a rovná spolupráce. 

     V našem městě, když byl císař za devatero horami a řekami, ovlivňovali dění ti nejlepší podnikatelé, kterým záleželo na řešení problémů s novými pozemky na domy, dílny, na silnice, které obcházejí obytné čtvrtě, na vznik parků, kde se budou lidé po práci scházet, na vyvedení dopravy z města, aby vrzání povozů a zápach z dopravy nerušilo občany. Nezaměstnaní byli zaměstnáváni městem na dláždění ulic a chodníků a na květinové úpravě parků. Plovárna na řece byla laciná, její provoz nebyl příliš ztrátový. Tak zvaní politici držící moc, později jenom moč, nic neřeší, leda se problémy zaženou nějakými dávkami, příspěvky na bydlení, podporami a honem zpět do klimatizované kanceláře s ochotným úřednictvem a pohlednými sekretářkami, dejte pokoj s tím co se děje za okny, když máme tak hezké platy, i když venku padají trakače a je slyšet skřípění zubů.

   Jenomže vize minulé svobody se ztrácí v mlze. Historici nechápou, že jejich povinností je analyzovat dějiny podle úspěchu společnosti. Třeba podle výskytu duševních chorob a počtu sebevrahů. Podle zatížení lidí nekřesťanskými daněmi, podle výskytu parazitů, podle rozumové úrovně vůdců. Především podle akceptování morálky, pokud si vůbec ještě dokážou vybavit, co se za tím pojmem skrývá, když nedávno dokázalo každé malé dítě odříkat desatero a hrabání se v cizích kapsách se považovalo za krádež od cikánů i vládnoucích.

   Nejsem zběhlý v dějinách, ale po zkušenostech s tak zvanými politiky tvrdím, že nás úspěšně mohou vést jenom ti, co se nezřekli svého verpánku, stavení s chlévy a stodolou, panství nebo továrny, kteří budou dělat činnost dobrovolně, bez nároku na odměnu, aniž by se domáhali manželky bližního svého nebo statků jeho a tak dále, tedy moderně platů, subvencí, dotací a tvrdili, že krasavice dře jako kůň a že nesou jen krabici od vína.

    Zjišťuji, že jakmile se úspěšní revolucionáři vypraví na hrad, do klimatizovaných sálů s vysokým stropem po předcích, nevšimnou si, že mají krátké kalhoty, rozdávají vyznamenání a odpustky kde komu, nechají se ovívat správci protokolu a napájet vínem, které není z jejich vinic, hlavně když začnou z popudu nějakých právníků a lobbistů chrlit zákony o tom, co se nesmí a musí, je po nich hovno. Začnou se přihlouple usmívat, žvaní ve studiích, kde nejsou ti, kteří tleskají nebo pískají, bojí se jít do hospody, kde se dělníci opíjejí laciným pivem, natož aby zjišťovali, proč státní dluh stoupá a jedni jsou stále bohatší, a ti co pracují, mají stále starší auta. Císaře nebo prezidenta smí dělat morální autorita jako čestnou funkci, jen na rok, skoro zadarmo, buď z vlastních úspor, nebo vyslouženého, odpracovaného důchodu. Model ve Švýcarsku se tomu přibližuje. Rozhodovat o ostatních smí jen ten, který se s nimi účastní smysluplné tvořivé práce, ne znejistělá kreatura vystavená vůli jakýchsi oblbovaných voličů, utíkající před problémy do klimatizovaných útulků s tlustými zdmi. Rozpoznat vhodné je jednoduché, jsou to daně do 30%, žádné subvence a dotace, tedy přerozdělování, spoluúčast občanů pomocí přímé demokracie.

  Až se dokážeme vysmát současným vymítačům, odebereme jim kvéry, se kterými na nás zatím míří, a nastolíme původní morálku, dokážeme rychle vyřešit zdánlivě neřešitelné problémy s nezaměstnaností, znečišťováním prostředí, stárnutím populace, zadlužením,
s nepřizpůsobivými. Bude to, jako když vyprahlou zem zavlaží letní bouřka, všechno rozkvete a včely začnou nosit med. Prostě nádhera.   Pravda totiž vítězí, i kdyby tady zůstala jen ta louka po dešti a šťastná Etiopie, kde se nechá od exorcistů vymítat a okrádat jen polovina obyvatelstva a ještě k tomu dobrovolně.

  Karel Pavlíček