Lidové noviny, 25.10.2014: Psychicky onemocní polovina lidí

  Ředitel Psychiatrické nemocnice Bohnice uvádí: „Duševně nemocných přibývá rychlým tempem, tyto choroby stojí společnost 100 miliard ročně, hlavním spouštěcím faktorem u řady nemocí je stres“. Mám jakési zkušenosti z tohoto oboru, získané samozřejmě proti své vůli a dovoluji si tedy dodat následující závěry. Díky zatížení stresem všech věkových kategorií a stárnutím populace, hrozí ekonomické zhroucení naší zástupní demokracie, kdy náklady na léčení přibudou k i tak neúnosným státním výdajům.  Ani nám to nemusí být moc líto. Jde zde v podstatě o rejdiště parazitů, kteří se živí z našich daní a dalších, kteří si pořídili různé lobbistické zákony a kulatá razítka. To způsobuje nejen chudnutí obyvatel, ale hlavně jejich duševní utrpení. Teď mi pan ředitel dává podpůrný argument, když z praxe zjistil, že většinu nemocí nejen psychických, způsobuje stres.  

  Tenhle možná dlouhý článek je jenom stručný výlet do celé problematiky. Snažil jsem se o vystižení rozhodujících bodů. Díky vlastnímu putování samostatnou výdělečnou činností, jsem sám zažil depresivní stavy. Je to velmi nepříjemné až nebezpečné, děsí mě, že to zažívá stále víc lidí. Podle lékařských statistik onemocnění vykazuje vysokou míru recidivy a bývá zatížením po zbytek života, s nutností polykat prášky s vedlejšími účinky, nebo použití téměř řeholního způsobu stravování a životního stylu, což s jakýmsi úspěchem používám.

     Jsme ekonomicky neúspěšná společnost, která nedokáže financovat svoje výdaje. Hlavním důvodem je obrovské daňové zatížení, které zdražuje práci a pomalu likviduje všechny, kteří se snaží tvořivě pracovat, naopak, dominuje zde třída parazitů, kteří v podstatě   existují z nakradeného. Daně se totiž neplatí dobrovolně. Nechci zde podrobněji popisovat důvody našeho hospodářského neúspěchu, jde o důsledek, jak se projevuje na duši u mě a ostatních. Jsem stále účastníkem trhu, svoje produkty prodávám za nějakou odměnu. Mám zkušenosti s chozením po úřadech, se sháněním příloh k projektům o výskytu radonu, o energetické náročnosti, o vynětí ze ZPF a tak dále. Neustále se měnící stavební zákon náhle téměř znemožňuje projektování absolventům středních škol, i když jsou členové komory. Nikdo z nás neví, co se na něj v příštím okamžiku přiřítí z parlamentu a senátu potvrzené prezidentem, nemluvě o nedostatku zakázek, když zchudlí tak zvaní obyčejní občané stále žijí v domech z 19 a 20 století. Tenhle příběh o znejistění z budoucnosti se netýká jen pracovníků ve stavebnictví, ale všech, dokonce i těch, kteří zde dominují, tedy politiků na všech úrovních, protože mohou ve volbách přijít o koryto, úředníků na všech stupních, protože nemusejí obstát v paměťových testech, zaměstnanců, kterým hrozí vyhazov, majitelů různých zákonných výhod, protože se bojí, že přijde někdo rozumnější a zruší jim kulaté razítko.

      Jsme stresovaná společnost, protože nemáme doma kozu, králíky, slepice, za chalupou zahradu se stromy od dědečka a za humny pole, které nám zorá soused s párem koní. Nenosíme z lesa v nůši silné haluze a roští, které voní pryskyřicí, když se zatopí v kamnech. Pan farář nám v kostele nepřipomene přikázání, která tvořila základ křesťanské morálky, která se nemění dva tisíce let, protože v podstatě vycházela ze zásad umožňujících soužití tvorů se sociálním nadáním, které máme uložené geneticky v hlavě, pro někoho v duši. Zjišťuji, že řešení spočívá v tom, vyhnout se závislosti na jiných jedincích, oni totiž často bývají nekvalitní.

      Pan doktor říká, že stres je nebezpečný, to mohu potvrdit, dokonce smrtelně. Novináři se neodvažují napsat, že počet sebevrahů se rovná počtu zabitých při dopravních nehodách. V Německu, kde jsou lepší silnice a auta, už je to 2x tolik, natož, aby se někdo před veřejností zabýval příčinami úmrtí. To raději ne, to by se nehodilo politickým šéfům do krámu, vždyť nám zařizují tolik sociálních vymožeností a další budou vbrzku, jen když zůstanou ještě další volební období u tlačítek.

Výsledkem zástupní demokracie je, že jsme všichni majetkem nestvůry, která se jmenuje Stát, která žere daně a ty, co je platí, občas kopne, i ty na kozlíku. Ti, co se vezou, na to mohou taky doplatit. „Však na pány v krytém voze taky někdy trhne: jednou se jim kolo zláme, jindy vůz se zvrhne“, jak píše  myslím, Jan Neruda. Dost žertíků, prostě navzdory pokroku techniky a technologie, když budeme mít všichni úsporné domy a auta na elektřinu, nepůjde tento stát ufinancovat kvůli tomu, že to jako občané nemůžeme vydržet a jsme psychosomaticky nemocní. Při shánění živobytí zjišťuji, že je dramatický rozdíl mezi jednáním s úředníkem placeným z daní a s opovrhovaným podnikatelem, který mi poskytuje službu za peníze, tak říkajíc z ruky do ruky. Taky jsem zkusil dosáhnout pokroku v jednání o pokutě pro mé zákazníky s politiky na úrovni města i kraje ve věci nesmyslné a hrozivě nákladné památkové záchrany rozpadajícího se statku z hliněných cihel. Pokývali vážně hlavami a „napište mi to do mailu.“ Žádný výsledek se nedostavil ani u Ochránce. Nikdo z těchto lidí přece nebude ohrožovat svoje postavení nějakým rozhodnutím. Právníci mi v odpovědi ocitovali spoustu paragrafů s tím, že je to podle zákona. Pokuta činila 2x 125 tisíc pro dva sourozence jako majitele. Už se to táhne pátým rokem a divím se, že oba neskončili v blázinci. Někdo by jim všem, co dostávají mzdu podle tarifů, měl vysvětlit, že jsme na jedné lodi, která se navíc potápí. Bohužel podobná praxe je u lékařů, kteří v mnoha případech považují pacienty jen za kolorit, činnost začíná vypisováním faktury nemocenské pokladně. Zvláštní kapitola jsou právníci, obávám se, že většina z nich, po absolvování několika semestrů na příslušné fakultě zjistí, že jsou nadáni schopností vyrábět ostatním zákonné normy, obvykle na přání lobbistických skupin, které se podstrčí těm nekvalifikovaným prosťáčkům do parlamentu, kteří si štosy papíru nestačí ani přečíst, natož aby chápali, co se po zmáčknutí knoflíku odehraje za okny.

    Psychicky nemocných nebezpečně přibývá, protože jsme všichni stále více konfrontováni s nerovným prostředím, kde na jedné straně stolu nestojí ten, co platí a na druhé ten, co poskytuje službu. Lidé ve sdělovacích prostředcích, kteří by měli objektivně informovat, jsou závislí na majitelích, nebo slouží státu za mzdu z koncesionářských poplatků, takže dělají, že je všechno v pořádku a jinak to být ani nemůže. Politická satira zmizela, už se ani nevyprávějí vtipy. Jen opatrně se připomíná, že dluh státu roste do nepředstavitelné výše a ten článek v LN o psychice obyvatelstva, je záslužná výjimka.  

      Jednoduše, přes chlácholivá vyhlášení partajmanů placených ze státního rozpočtu o tom, že bude líp, až usednou oni do lavic, jsme všichni konfrontováni s blížící se katastrofou, nejen od příslušníků militantních náboženství, ale i od poměrů, které si vytváříme mezi sebou. Máme skvělá letadla, tanky, děla, rakety, ale ztratili jsme morálku, třeba tu křesťanskou, když se i faráři nechali platit od státu.

Dva tisíce let jsme se snažili věřit tomu, že vraždit, krást a lhát se nesmí. Platili jsme desátek.  Dnes je daňová krádež ve výši 70% pro kde koho hlavní státní ideologií a parazitování na téhle oficielní loupeži, je už skoro pro většinu obvyklým řemeslem, takže co se hlasování týče, mají to v suchu. Zákony, kterých jsou plné skříně a počítačové paměti, nevycházejí z vrozených morálních zásad druhu se sociálním chováním, ale jsou tomu napříč. Jsme v době předkřesťanské konfrontováni s barbarstvím a násilím a věrozvěsti nikde.

Karel Pavlíček