Lze rozlišovat jenom dvě společenské formace které mají rozhodující vliv na obyvatelstvo

     V podstatě lze rozlišovat jenom dvě společenské formace, které mají rozhodující vliv na zasažené obyvatelstvo.

     Původní uspořádání, které nás provázelo věky, v podstatě od jakživa, na které jsme přizpůsobeni svojí psychikou, reflexy, morálkou, duší, se dá nazvat společností spolupracující. Dokonce i středověká společnost se dá zařadit do této kategorie, když spolu příslušníci společnosti spolupracovali, především vyráběli zemědělské produkty a řemeslné zboží a obchodovali ve skoro rovném postavení. Samozřejmě panovník měl mimořádné výsady, šlechta poněkud menší, ale jejich vliv na občana byl poměrně mírný s minimem zákonů, malými daněmi, obtížnou kontrolou, bez rodných čísel, občanských průkazů, sledovacích kamer, zadrátovaných hranic a tak dále. Tento pro psychiku obyvatelstva vhodný stav, samozřejmě s výstřelky, jako byla inkvizice, čarodějnické procesy, někdy tvrdě prosazované nevolnictví od šlechticů, časté války, kde šlo o problémy obyčejným lidem vzdálené, pomalu gradoval k idylickým poměrům na sklonku 19. století. Ve spolupracující společnosti na vyšší produkční úrovni došlo k rozvoji vědy, technologií, zdravotnictví, začala se stavět výstavná jádra měst, do zemědělství pronikaly pokrokové prvky v chovu zvířat, nové odrůdy plodin. Charakteristické bylo, že ve městech lidé každý den chodili na korzo, kde se zdravili, navazovali kontakty, nezáviděli si, protože se všichni účastnili svobodného trhu, kde se dalo vydělat především vlastním úsilím, poctivostí a mravností. Jenomže v první světové válce stouply daně asi na 25% a na scéně se po rozpadu monarchií objevili noví lidé, začali si říkat politici, zároveň snadno zjistili, že když se už nemusí investovat do války, dá se na té hromadě finančních prostředků dobře parazitovat.

   První nestvůra se jmenovala Lenin. Přijel do Ruska na balíku peněz od válčící protistrany, aby udělal revoluci a uzavřel mír s trojspolkem, tedy Německem, Rakouskem a Itálií. Jakmile se někdo dostane k penězům, které nevydělal, ocitne se v mimořádném postavení a začne být nebezpečný pro svoje okolí, protože jeho prvotním zájmem je udržet se na pozici a dostat se k ještě větším penězům. Tomuto ponurému cíli obětuje obvykle svoje spoluobčany, buďto na životě, nebo jako vývojový model na jejich penězích, když jim postupně zvětšuje původně berně, nyní daně. Lenin naprosto zdokonalil formu společnosti, která se dá nazvat parazitická, kdy jedni pracují a druzí žijí z jejich peněz a zabývají se především tím, jak tuto pro ně příjemnou formu nějak legalizovat, tedy uzákonit, změnit morální normy, předělat propagandu, pokud možno od mateřské školy, kde taky visí obraz vůdců alespoň v ředitelně. Potom to dál pokračuje, jak se balík zvětšuje a stále víc lidí se z něho dá platit. Ti potom kývají hlavou jako houpací koně nad zavedenými pořádky, spolupracují a modlí se podle nového katechismu. Souvisí to samozřejmě s jejich omezeným intelektem, porušenou morálkou a mizerným charakterem. Jenomže původní psychická výbava zůstává neměnnou. Jakkoli se všude hlásá, píše, vysílá modernizovaný paskvil, to co máme v hlavě, se nemění. Výsledkem je nárůst duševních nemocí, stagnující porodnost, počty sebevrahů, o kterých se nesmí moc mluvit, důležitější je stejný počet těch, kteří se zabili na mizerných silnicích se starými auty, tak je možné zvýšit pokuty a zpřísnit STK.

      Po Leninovi zjistili další politici, že to vůbec není špatná vymoženost, když si zajistí převahu v policejních samopalech a vycvičených psech, někoho okrádat a parazitovat na ostatních v podstatě v roli původních panovníků navíc odtržených od ekonomiky, svobodného trhu, starostí se zakázkami, kvalitou. A tak se rozhodli tuto formu uspořádání společnosti převzít a postupně  vylepšovat. Jakoby se jim to daří pouhých sto let. Pro pozornějšího pozorovatele se jedná o zánik. Pozorné, prozíravé pozorovatele lze upálit na hranici, poslat do vyhnanství, zavřít v psychiatrických léčebnách, okrást k neškodnosti jako chudáky, postavit na okraj společnosti jako bláznivé podivíny, kteří by chtěli otočit kolo dějin zpět.

    Jenomže krásná pravda sedí dál na trůnu v bílých šatech a má dost času opět zakročit, obvykle to dělá docela tvrdě na těch, co ji popírají díky především omezenému rozumu, ale i na těch, co to trpí a nestaví se na odpor, ale i na těch, co nevědí, oč se jedná díky mládí nebo senilitě, i na těch zdánlivě nevinných, co jsou prostě jen hloupí. Přízraky neúspěchu a zániku pomalu lezou z temných koutů. Společnost vedená neschopnými vždycky zanikla. Klasickým příkladem jsou události dvacátého století s diktaturami vrahů a totalitním uspořádáním bláznů. Kdo nedokáže analyzovat stávající situaci a rozpoznat nebezpečí které hrozí, například od příchodu národů z jihu, dokumentuje svůj omezený intelekt, který se nehodí pro uspořádání poměrů ve společnosti a musí být vyměněn. Ne poučen, jelikož se jedná o neschopné a ty nejde uschopnit jako marody po vyléčení chřipky. Lidé se dají soustavnou propagandou snadno zblbnout, a tak si dnes všichni myslí, že demokratická parazitická společnost je výborná vymoženost.  

    Nejnebezpečnější vlastnost politiků v parazitické společnosti, kterou organizují, je vystrašená nečinnost v rozhodujících problémech, jsou totiž stiženi apatickou tvořivou impotencí. Rozdělují si nakradené peníze a opatrně našlapují, jen aby neprovedli nějakou akci, která by je vyškrtla z kruhu takto zaopatřených. V Evropě umírají lidé po stovkách a politici jen rovnají stuhy na věncích, kondolují pozůstalým a naivně si představují, že ten masakr byl poslední a příchozí, kteří neumějí řeč, jsou většinou analfabeti, nejsou zvyklí pracovat, zato jsou vybaveni testosteronem na vysoké úrovni, už budou hodní, hlavně když dostanou svoje dávky. Podobnou situaci popsal Exupéry v Citadele. Berberští uprchlíci zaopatřeni jídlem, pitím a bydlením se nakonec vyvraždili vzájemně. Jenomže ti současní si sebou přinesli ideologii, kdy každý nevěrec je bezprávná opovrženíhodná kreatura a zabít ho je záslužný čin. Tohle jim z hlavy nikdo nevymaže. Bůh s námi.

     Musíme se vrátit k idejím ústavy z roku 1848, kuriálnímu volebnímu právu, které vylučovalo z voleb všechny, kteří se nedokázali sami uživit a byli závislí na státu nebo milodarech, natož aby takto zaopatřeni mohli kandidovat a být zvoleni. Musíme vyloučit parazity na všech úrovních z rozhodovacího procesu o ostatních lidech, protože jejich postavení je slabošské, dají se snadno ovlivnit, mají sklon k násilí, jsou nemorální, nehledě na zákony, které si udělali pro sebe a ostatním podobně zatíženým, namáhavým zvednutím ruky nebo stisknutím tlačítka, pro legalizaci svého zločinného počínání.

      Uspořádání společnosti se schopnými a nezávislými lidmi v čele se osvědčilo a povede k vyřešení dnešních tíživých problémů zavedením společnosti spolupracující místo parazitické. Musíme založit ligu proti parazitizmu.

  Karel Pavlíček