Musíme se vrátit k zásluhovému principu

  Myslím, že v Bibli stojí: Kdo nechce pracovat, ať nejí. Tohle je důležitá věta, ze které se musí vycházet

Musíme se rozhodnout, zda jsou kostely jen hromady hezky uspořádaného kamení nebo jestli je stavěli lidé, kteří chtěli slyšet z kazatelny, že vraždit, krást a lhát se nesmí, protože tohle naplňovalo jejich duši a podmiňovalo jejich soužití. Jestli je historie jen snůškou letopočtů, které nic nespojuje, nebo potřebujeme chtít vědět, proč museli zemřít muži, jejichž jména jsou vytesána do pomníků na každé venkovské návsi. Proč musely miliony Židů spořádaně pochodovat k plynovým komorám. Je potřeba se dozvědět, že děje kolem lidského společenství jsou ovlivňovány nějakými zákonitostmi, dokázat je pojmenovat a naučit je odříkávat děti na základní škole nazpaměť. Jde o to, abychom neumírali ve zbytečných válkách, nekráčeli jako ovce do záhuby, nenechali se postřílet na koncertech, zabít náklaďáky na korze.

Zdá se být zřejmé, že naše osudy jsou ovlivňovány lidmi, kteří stojí v čele společnosti, a já poučen dost dlouhým životem tvrdím, že výběr toho, kdo velí mužům na hradbách při obraně města, nebo sedí na polstrované židli v parlamentu, je rozhodující pro výsledek bitvy a výskyt depresí u obyvatelstva. Taky to, že musíme používat objektivní výběrový mechanizmus, abychom oddělili zrno od plev, morální a schopné od průměrných a podprůměrných, když se chceme zachránit před neúspěchem, trápením a i smrtí.

Byl jsem špatný ministrant, kterému bylo v kostele zima, už jsem zapomněl i Anděle boží, strážce můj, jak je to dál, ale pamatuji si, že v Bibli stojí: Kdo nechce pracovat, ať nejí. Myslím, že tohle je důležitá věta, ze které se musí vycházet. Církev a společenství lidí, kteří si říkali křesťané, díky téhle zásadě přežívali i s různými excesy dva tisíce let. Na tomto principu Pillersdorf v roce 1848 napsal ústavu, podle které o osudu občanů rozhodovali ti, kteří pracují, ne ti, kteří se vezou na káře, která se momentálně jmenuje Audi A8, nebo u prezidenta Škoda Superb. V roce 1920 bylo zavedeno rovné přímé všeobecné volební právo a po první světové válce zůstaly daně na úrovni 25%, když za císaře to bylo 10%.   Tím byl zlikvidován veškerý výběrový mechanizmus pro lidi, kteří vedou společnost, a byl vytvořen inkubátor parazitů a mohli se líhnout tak zvaní politici, kteří si na dvě brady vydělávají tím, že zvedají pravou nebo levou ruku, když hlasují o tom, o kolik procent si mají zvýšit výplatu, která je násobkem platu obyčejných lidí.    

      Princip zásluhovosti je prastarý postup, který stál u kolébky naší vrozené psychiky a zajišťoval přežití. Posledních asi sedm tisíc let s faraony, pohanskými knížaty, s králi, císaři a politiky placených z daní se vše začínalo kazit.  Ještě si ti poslední jako výsměch pořídili místo Bible Listinu, kde stojí v čl. 11, odstavci 5, že nás můžou okrást o libovolný podíl na našem výkonu, ani nepotřebují bambitky a úkryty v křoví, stačí jim zvednout ruku nebo zmáčknout knoflík na polstrované židli v klimatizovaném sále. K  tomu odpornému vítězství jim stačí pouze maličkost: armáda, policie, právníci, advokáti, oplocení, kriminály, sloužící za jidášský groš, oblbující propaganda a učitelé, kteří nic nechápou nebo se bojí a říkají už malým dětem, že tak je to všechno v naprostém pořádku.

    Především musíme opět zavést princip zásluhovosti. Máme vrozenou schopnost rozpoznat, kdo přispívá rodině, obci nebo státu k prospěchu všech a kdo jenom žvaní. Díky tomuto nadání můžeme zajistit objektivní výběr schopných a morálních do čela společnosti.  Obnovením zásluhového principu se jednoduše vyřeší i začlenění tak zvaných nepřizpůsobivých do společnosti, ať už se jedná o Romy, imigranty nebo kriminálníky za katrem. Musíme naprosto nesmlouvavě odmítnout vládu parazitů, kteří žijí z toho, co se nakrade daňovým poplatníkům. Tím se jasně deklarují jako nevhodní, dokonce nebezpeční, což dokazují miliony mrtvých ve 20. století a zatím stovky mrtvých v 21. století. Musí vzniknout strana, která se zřekne peněz od daňových poplatníků; politici v této straně budou činnost dělat jako čestnou, dobrovolnou s tím, že budou zapojeni do výdělečné činnosti mimo vládní perníkovou chaloupku, ze které funguje současná Národní fronta stran přes ANO, socialisty, lidovce, ODS, TOP, až k SSO - jsou to jen populističtí přerozdělovači dárečků. S tím by souviselo mnoho opatření, především zastavení subvencí a dotací, tisknutí a emitování nekrytých peněz, schvalování rozpočtu s dluhy a tak dále.

       Jakmile jsme akceptovali vládu parazitických politiků, kteří si na svoje živobytí pořizují úlitby ze státního rozpočtu, nemusejí se pro svoji roli nijak výkonově ani rozumově kvalifikovat. Jakmile platíme daně a nenecháváme si je do koruny zúčtovat. Jakmile jsme dopustili, že žádná přirozená morálka neexistuje a platí jen to, co si politici právě vymyslí a namáhavým zmáčknutím knoflíku namáhavě odsouhlasí, stávají se z mužů jen skrčenci a s těmi se toho moc pořídit nedá. Nenarovnají je ani mrtví z Madridu, Bruselu, Paříže, Berlína, ani skvělé vyhlídky na společnost spolupracujících, protože díky působení státem placených tak zvaných vzdělanců, už nikdo neví, oč se jedná. Přitom šance máme skvělé, už nás neupálí na hranici, nepošlou do koncentráku chcípnout, spíš se obávám, že by nás mohli zavřít do ústavu pro choromyslné, tak absurdní jim musí připadat ten nápad s výběrem politiků podle zásluh. Při tom, kdybychom napodobili recept Pillersdorfa  se zásluhovým principem máme před sebou skvělou budoucnost ve společnosti spolupracujících občanů. Což není další sociální experiment, jenom zopakujeme poměry před první světovou válkou, tentokrát s vysokou produktivitou práce. Obávám se, že po sedmi tisících letech, s občany skrčenci, kteří jsou bohužel i voliči, zůstává jenom naděje od počítačů, které by mohly oddělit zrno od plev, posouzením charakterových vlastností uchazečů o vládu ve společnosti.

Karel Pavlíček