Ve škole jsme se učili co je komunismus a otrokářský řád

Někdo by si myslel, že se jedná o překonané relikty historie. Dovolil jsem si aplikovat školní poznání na současnost s výletem do nedávné   historie, kdy bylo všechno trochu jinak.  Část I.

    Četl jsem knihu od Stefana Zweiga, chválil tam tohle období, potom jsem si všiml domů, které se tehdy stavěly, taky tehdy vznikl obchvat města, po kterém se jezdí doposud. Nejvíc mě zaujalo, že  tehdy chodili skoro všichni na korze každý den odpoledne. Potom mi někdo napsal, že si to moc idealizuji, když jsem tam nebyl. Teď je mi ale jasné, že jsem se nemýlil, že to bylo ještě skvělejší, než si dnes dovedeme představit. Rozhodující argument pro tohle tvrzení spočíval v tom, že na vládě se podíleli ti nejlepší z celé populace po stránce rozumové a morální, odchovaní křesťanstvím. Jednalo se o konec 19. století až do první světové války.

  Je dramatický rozdíl mezi tím, co dělá hlupák a tím, co dělá rozumný člověk. Němci naletěli téměř všichni Hitlerovi, s kvalifikací desátníka poražené německé armády, když jim oznámil, že jsou nadřazená rasa a nasliboval, že budou mít statky na Ukrajině, kde na ně budou pracovat zotročení Slované a že za neštěstí Německa mohou Židé. Na maléru se podíleli majitelé velkých koncernů, kteří se oprávněně báli komunistů a financovali NSDAP. Musely zemřít miliony lidí, aby důsledky konání tohoto naprostého rozumového omezence byly překonány.

     Potom tady vládli opět rozumově omezení komunisté, jejichž jedinou kvalifikací bylo tolerování násilí, což stačí na to, aby se prokázalo, že se nejedná o lidi chytré, natož morální. Každý, kdo se s nimi zamazal, to neměl v hlavě dokonale v pořádku, včetně našeho presidenta a ostatních, kteří ještě sedí v zákonodárných sborech, snad s výjimkou těch, kteří měli problém s dosažením dospělosti, což u někoho trvá dost dlouho. Nakonec komunisté zjistili, že to moc nefunguje s jejich ideologií, znárodňováním, s ekonomickým modelem, kdy jsme všichni dávali svoje peníze na jednu hromadu. Z té potom rozdělovali, samozřejmě prvně pro sebe, potom pro policii, která má samopaly, potom pro všechny, kteří se z hromady nechali dobře živit jako právníci, kteří udělali oficielní rámec skutečnosti, že okrádat pracující je normální, potom pro kulturníky a sportovce, kteří zařizovali hry pro lid, když chleba bylo dost, jen maso a toaletní papír a kde co, občas chybělo v příslušných státních obchodech. Volby byly povinné a vycházelo to pro Národní frontu, také se straničkami Lidovou a Socialistickou, kde za provázky tahali komunisté, vždy na 99,8%.

      Na začátku byly opět peníze. 50 milionů říšských marek dostal Lenin od Němců, aby udělal revoluci a vystoupil z Trojdohody, která bojovala proti Trojspolku s Německem. Když jsou peníze, snadno se najdou lidé ochotní spolupracovat na čemkoli, včetně vraždění, krádeží a lhaní. Trvalo to v Rusku 70 let, u nás 40 let a opět musely zemřít miliony.

   Obě tato tragická údobí spojuje stejný příznak, vládli nám rozumově omezení pomocí násilí, kteří opět nastolili barbarství místo křesťanství s Desaterem, kde se za vraždu, krádež a lež dostane každý do pekla, což platí stále, i když s tím peklem to nemusí být tak docela jisté. Ukazuje se, že ti co takhle hřešili a hřeší, připravují peklo už tady na zemi. Dvacáté století je toho důkazem.

   V čem se tedy liší mnou jakoby idealizované údobí, od popisované minulosti a prožívané současnosti. Zlom nastal kolem roku 1920, kdy se v Evropě začalo prosazovat osvícené, liberální, demokratické rovné a přímé volební právo, místo zastaralého kuriálního a poplatkového, kde směli volit jenom ti, kteří platili daně, dokonce ti, kteří platili větší částku, měli více hlasů. Tvůrci nového zákona zřejmě chtěli dát všem rovnou šanci, výsledkem bylo, že zvolen do vedoucí pozice může být i naprostý outsider, jak se stalo u zmiňovaného Hitlera. Ten jako nezaměstnaný, voják, policejní špicl, vůbec neměl mít právo volit, natož aby byl zvolen za kancléře Německa. S kuriálním volebním právem bychom si asi ušetřili druhou světovou válku.

  Co je na kuriálním volebním systému tak významně odlišného, že podmiňuje vznik úspěšné společnosti? Všechno vycházelo z logické úvahy, která hlásá, že v rovném ekonomickém prostředí, na svobodném neregulovaném trhu, nezničeném různými subvencemi a dotacemi a dalšími zákonnými opatřeními se k většímu majetku dostanou ti schopní, inteligentní, morální. Naprosto spolehlivě to platilo celou ontogenezi druhu člověk, tedy i v prvobytně pospolné společnosti. Jedině schopný, odvážný člověk měl úspěch na lovu nebo později na poli jako zemědělec. Volby v kuriálním systému rozvíjely tuhle principielní zásadu v tom, že volit mohl pouze ten, který platil určitou částku daní za rok. Vyloučeni z práva volit byli také zločinci, ti, kteří byli nepřizpůsobiví, museli být nějak zaopatřovaní státem, tehdy obcí, vojáci, policisté, také ženy, které stály u plotny a moc toho nevěděly o světě. Je zřejmé, že tento způsob akceleroval do zákonodárných orgánů inteligentní, tedy morální jedince. Významné bylo také to, že se jednalo o neplacenou činnost, u těch méně bohatých se proplácelo jen cestovné. Je naprosto rozhodující, aby ve vedení státu i obce stáli inteligentní jedinci. Paměťové nadání bohužel nezajišťuje schopnost logicky uvažovat, spíš tuhle schopnost potlačuje. Lidé s mnoha tituly před a za jménem se do politiky moc nehodí. Jestliže jsme popřeli systém, který upřednostňoval schopné, zavedli jsme si uvedené praktiky, kdy má hlas zločince v kriminálu a nepřizpůsobivého, který je celý život na dávkách, stejnou váhu jako ti, kteří tvořivě pracují a platí daně, vystavujeme se riziku, že nás vedou průměrní a podprůměrní, naopak pro schopné jsou uvedené pořádky neprůchodné, ti skončí spíš na hranici, v koncentráku nebo v Gulagu. Když je ještě zaveden většinový systém, kdy mohou neschopní nalákat naprostou většinu těch, co příliš pečlivě neuvažují na populistické sliby, vyjde nám z toho aktuální, nefunkční, protilidský režim.

    Většinu informací ze školy jsem už zapomněl, matně si pamatuji, že v komunismu budou lidé odměňováni podle potřeb a v otrokářském řádu jedni pracují na druhé. Když probírám současnou situaci, zjišťuji, že se nám tady oba řády prolínají. Jedni si sami určují platy v násobcích průměru, samozřejmě nezůstávají u násobků do tří, spíš k desíti, někteří ve státních podnicích a v Evropském parlamentu se blíží stovce. Tihle jakoby šťastlivci pak žijí v komunismu. Jiní, mezi které se taky počítám, to všechno platí, samozřejmě proti své vůli, pod tvrdými tresty, kdyby se odvážili neplatit daně. Díky rostoucí produktivitě je nás čím dál méně což nás znevýhodňuje v systému, kde mají pravdu ti, co je jich o jednoho víc. My žijeme v otrokářském řádu.

Karel Pavlíček